Mlhy nad močálem

Mlhy nad močálem. Tak by se dal nazvat první den mé jednočlenné výpravy. Koho by napadlo, že nevinně se tvářící Jeseníky, hory, které by se při troše vůle snad vešly do kapsy, skrývají tajemná a děsivá místa. A samozřejmě, aby se to vyrovnalo, jsou tu k nalezení zákoutí naprosto báječná!

Když jsem přestoupila na vlak z Hanušovic do Ostružné, obce s malebným názvem, dostala jsem při pohledu z okna opravdovou prázdninovou náladu. Ramena jsem ještě neměla otlačená od popruhů batohu, květen se předváděl v celé své kráse a po azurově modré obloze se proháněla bílá oblaka.

V Ostružné jsem vzala zavděk péřovkou. Počasí, přívětivě vyhlížející za oknem, mě překvapilo poměrně studeným větrem. Po několika kilometrech jsem péřovku zase sundala, protože cesta se nemilosrdně začala drápat vzhůru (kdo by to byl v horách řekl, že) a vítr ustával.

Na první den jsem si naplánovala trasu "po červené". Hřebenovka těsně před začátkem sezóny je fajn. Rozhodně se necítíte být sami, ale nehrnou se proti vám (anebo vás nepředbíhají) davy dalších turistů, výletníků a cestovatelů. A psů.

Počasí se během dne poněkud pokazilo. Podle předpovědi samozřejmě nemělo pršet, ale z nějakého záhadného důvodu začalo nepříjemně a vytrvale mrholit. Opět jsem ocenila své vybavení, tentokrát nepromokavou bundu, která stála asi jako celý zbytek mého oblečení dohromady.

Přestože vál mírný větřík, byl příliš slabý na to, aby rozehnal houstnoucí mlhu. Namísto parádních výhledů na okolní kopečky jsem toho kolem sebe viděla čím dál méně. Z betonově šedé mlhy se ozývaly tajemné hlasy. Občasný smích zněl nepřirozeně, podivně blízce i vzdáleně zároveň.

Čas od času se v mlze zjevil nezřetelný obrys, který postupně nabýval lidských tvarů. "Ahoj!", ozvalo se obvykle sborově. "Ahoj!", odpovídám a začínám pomalu uvažovat, kde ten večer složím hlavu.

Plán byl jasný. Kolem trasy bylo (alespoň podle mapy) dost cestiček a zašitých místeček, kam se dalo odbočit. Cílem bylo najít rovný plácek, nikomu a ničemu neškodit a nepřekážet, a v klidu přenocovat.

Jenže s postupující denní dobou ubývalo souputníků i světla, a čeho přibývalo, byla mlha a podivné šero. Ještě dva kilometry, říkám si, a tam už najdu své místečko! Jenže po dvou kilometrech se cestička, značená na mapě, neobjevila. Další vedla do houští a vysoké trávy anebo mezi nízké jehličnany, rostoucí hustě u sebe a tvořící miniaturní prales. Nadějně vyhlížející přístřešek po několika dalších kilometrech byl už obsazen partou trampů. Možná by jim nevadilo, kdybych přenocovala někde poblíž, uvažuji a vleču se dál. Prsty na rukou mi začínají křehnout chladem. Mám se vrátit? Ne, ještě kousek...

Po prostudování mapy začínám vzývat nejrůznější horská božstva a všechny místní mocnosti. Jsem v Národní přírodní rezervaci. I kdyby zde nevládl tento posvátný status nedotknutelnosti, několik kilometrů kolem mě se rozkládají jen bažiny a močály. Varování "nevstupujte mimo stezku" by mohl dobrovolně porušit jen úplný blázen. Neodvážila bych se ani dva kroky od dřevěné lávky, po které jsem přišla, a po které mě cesta ještě pořádný kus povede.

Minula šestá hodina, sedmá, blížila se osmá. Jako jiskřička naděje ve mně doutnalo to jméno – Švýcárna. Turistická chata. Ubytovna. Určitě tam bude zapotřebí se předem objednat, chata bude úplně obsazená… Hlavně nepanikařit! Nejdřív se tam musím dostat!

V půl deváté jsem z mrazivé mlhy vpadla do přetopeného lokálu, který byl nacpaný k prasknutí šťastnými ubytovanými. Vrhnu se k barmance a úpěnlivě ji prosím, zda by se našlo ještě jedno místečko, kdekoli, jakékoli, že jsem přišla z Ostružné a venku už je tma a mlha a šla jsme přes močály, a přece nemůžu spát v rezervaci…

Slečna za barem zaraženě zamrká, pak z ní vypadne zpráva, které jsem se obávala. Ubytování je nutné objednat předem a chata je (ano, ještě před sezónou) úplně obsazená.

Tvářím se tak nešťastně, že se barmanka slituje a osloví pana šéfa. Šéf vypadá nesmírně zaměstnaně, vážně pokyvuje hlavou a říká něco, čemu nerozumím, ale barmanka přichází s nadějnou novinkou. Na pokoj číslo třináct dorazilo jen sedm hostů namísto osmi, a navíc je v pokoji přistýlka, takže tam bych se určitě vešla, kdyby to ovšem nevadilo partě sedmi kamarádů…

Slyší nás vysoká slečna v ležérní kostkované košili a volně uvázaným vysoko vyčesaným drdolem. Čeká na objednané pivo a volá na mě: "Jo, to jsme my! Je nás jen sedm. Potřebuješ přespat? Pojď si k nám sednout, sedíme tamhle vzadu!"

Barmanka se usmívá. Šéf pookřál. "Ráno srovnáme placení, domluvte se s tou partou. Dáte si něco k večeři? Nebo pivo?"

"Hlad nemám," vypravím ze sebe. "Ale dejte mi pivo… určitě nebude poslední...," dodám vděčně. "A moc vám děkuju! Hrozně moc děkuju!"

Lovím peněženku, několik hostů ohrozím na zdraví batohem, nohy se mi pletou, zkřehlé prsty stále neposlouchají, ale uvnitř je mi blaze. Díky, Praděde, zdejší duchu a vládce! Díky barmance a šéfovi a té partě, která se mě ujala a bez váhání mě adoptovala!

Jak jsem si musela "zasloužit" ubytování, na to nejspíš nikdy nezapomenu. Pravděpodobně nejsilnějším zážitkem byl "Borůvkový sen", místní specialita. Přejmenovala jsem tenhle vynález na "Borůvkovou smrt". Ani jsem se nenadála a na stole přede mnou přistála sklenička – "panák" s temně fialovou tekutinou. "Jsou v tom opravdový borůvky! My už jsme měli!", slyším kolem sebe. "Musíš si dát s námi!"

Obvykle tento druh pití nevyhledávám, ale tohle bude zřejmě nezbytný rituál. "Tak na zdraví," usmívám se rozpačitě, nadechnu se a opatrně ochutnám lektvar. Tekutina nad borůvkami je poměrně sladká, i když hodně výrazná. A skutečně chutná po borůvkách. Naberu odvahu. Ještě ty borůvky! Modré bobule naplňovaly dobrou polovinu skleničky. Pro jistotu jsem si je vyklopila do pusy všechny naráz. Ať to mám brzy za sebou! Jenže tyhle borůvky už vůbec nechutnaly jako borůvky! Všechna chuť přešla do tajemné tekutiny, a borůvkám už zbyl jen tvar, něco barvy – a chuť čistého alkoholu, štiplavá, trpká a krutě útočící na mé zmatené chuťové pohárky. Zašklebila jsem se. "Mňamka viď?" Jakmile mám tuhle zkušenost za sebou, směju se spolu s ostatními. "Výtečné! Ale už si asi nedám!"

Při představování se dozvídám jména svých nových přátel. A nejen pro mě jsou ta jména nová. "Já jsem Tomáš," podává mi ruku vysoký tmavovlasý muž. "Ty jsi Tomáš?", vyjekne jeho kamarád. "Jak to? Znám tě několik let, ale dodneška jsem nevěděl, že jsi Tomáš! Ty jsi přece Vajco!"

Po dvou hodinách jsme v česko-slovenském složení probrali veškeré světové dění, mou cestu z Ostružné, putování mých nových přátel a nadto nepřeberné množství dalších témat, rozumných i (převážně) nerozumných, ale veskrze zajímavých.

Klidnou noc jsem strávila v suchu, v teple, ve vrchním patře palandy, na čerstvě povlečeném polštáři a pod dekou, která ještě voněla po vyprání a vyžehlení. Batoh i svršky stačily do rána oschnout. Před snídaní jsem objevila dokonce sprchu – jaké to požehnání! I přes množství ubytovaných hostů se společná koupelna skvěla čistotou a působila vzdušně a nově.

U snídaně jsme se vyrovnali. Kdo měl štěstí a odolal démonu jménem "Borůvkový sen", soucítil ráno s těmi, kdo se do "Borůvkového snu" večer ponořili více než jedenkrát. Rozloučili jsme se a každý jsme pokračovali svou cestou – já na Praděd a mých sedm zachránců po červené směrem k močálům. Byť se mlha jen neochotně zvedala, v ranním světle budou mokřady jistě o mnoho přívětivější než před soumrakem.

Výstup na Praděd netrval dlouho. Dopolední mlha vypadala spíše hravě než hrozivě. Postupně z ní vyskakovaly postavy s batůžky, které se vydaly tím či oním směrem. Majestátní vysílač na Pradědu v husté mlze nebyl vidět, dokud člověk nepřišel až těsně k němu. Špice se ale stále ztrácela kdesi v mléčně bílém nekonečnu. V restauraci jsem si dopřála Cappuccino a v kiosku jsem koupila pohlednici pro svou známou do Norska, aby viděla, že i u nás máme hezká místa. Malá, ale hezká.

Během dne mlha postupně řídla. Cesta zpátky do civilizace směrem na Brannou se obešla bez velkých dramat, i když o drobné příhody a překvapivá setkání nebyla nouze. Divoký důl, louky Letní stráně a Slunné stráně, osamělá modrá turistická cesta… Takový byl druhý den.

Třetího dne jsem sešla z kopců třpytivým ránem do civilizace. Na nádraží v Branné už čekal vlak do Hanušovic. Konec dobrodružství, poslední káva, počasí jako malované, azurová obloha bez mráčku. Jeseníky mi mávaly a jako kdyby mi chtěly říct: "To byl víkend, co? Tak se zase někdy stav!"

Hlavou se mi honí vzpomínky na útulnou Švýcárnu a sedm statečných spolubydlících. Svět je malý, třeba se ještě někdy potkáme!

Foto autorky: Jesenický kamzík, Zvonice na Švýcárně, Neviditelný Praděd

Ilustrace: Vytvořeno pomocí Canva na základě fotografie autorky - chata Švýcárna