Mrazivé legendy severu
Při svém zkoumání legend a bájí ze světa sněhu a ledu jsem objevila zatím jen zlomek, stačila jsem nahlédnout sotva "pod povrch", přesto jsem rychle propadla jejich kouzlu. Inuitské legendy - to je pokladnice příběhů, plných moudrosti i nadhledu. Některé jsou hrozivé, jiné úsměvné, ale spojuje je nesmírná úcta a respekt k přírodě a k životu.
V příbězích se objevují hluboké myšlenky i vtipné narážky, které vycházejí z každodenních událostí, z prostého života v nesmírně náročných podmínkách. Promítají se v nich zkušenosti "obyčejných" a zároveň jedinečných postav. Své místo mají duchové zvířat, mocná božstva, vesničtí šamani i ženy, muži a děti z inuitských osad.
Jeden ze svých nejoblíbenějších příběhů jsem zapracovala do kapitoly "Anka u Eskymáků", a to vyprávění o bájném vlku Amaroqovi, který z drobného přehlíženého inuitského chlapce vychoval váženého a silného vůdce vesnice.
Mezi Inuity se ale dodnes vypráví nespočet dalších příběhů. Ráda bych Vám představila vyprávění o "Medvědí mámě a jejím synovi Kunikovi".
O malém Kunikovi a medvědí mámě
Kdysi dávno na dalekém severu byla inuitská vesnice. Její obyvatelé žili spokojeně, protože v okolí byl dostatek lososů, tuleňů a jiných tvorů ze země sněhu a ledu. Všichni mladí muži z vesnice byli dobří lovci a rybáři.
Ve vesnici žila stárnoucí žena. Pověsti neznají její jméno, ale říkejme jí třeba Nanurta. Neměla manžela ani syny, kteří by pro ni lovili a rybařili, a i když se s ní sousedé dělili o jídlo, jak bylo jejich zvykem, cítila se osamělá. Přestože pomáhala vychovávat malé děti svých sousedů, toužila po vlastní rodině. Často chodila podél pobřeží, dívala se daleko na moře a modlila se, aby jí bohové poslali syna.
Jednoho chladného šedivého dne se šla Nanurta opět projít k moři, když spatřila malého ledního medvěda, který seděl sám schoulený na ledové kře nedaleko břehu. Okamžitě k němu pocítila náklonnost, protože vypadal stejně osaměle jako ona. Jeho matka nikde v okolí nebyla. "Někdo ji musel zabít," řekla si Nanurta tiše, vstoupila na ledovou kru, zvedla mládě a podívala se mu do tmavých očí.
"Budeš mým synem," řekla, "a tvé jméno bude Kunik".
Stará žena vzala medvídě k sobě domů. Od toho dne sdílela Nanurta veškeré jídlo s Kunikem a věnovala mu všechen svůj čas. Mezi ženou a Kunikem vzniklo silné pouto.
Rozverného a hravého Kunika si brzy zamilovaly i děti z vesnice. Nanurta se už nikdy necítila osaměle, protože medvídě a jeho malí přátelé jí dělali společnost po celý den. Sousedé teď často vídali, jak usměvavá Nanurta postává u svého iglú a s láskou se dívá na Kunika a děti, hrající si ve sněhu.
Kunik se k dětem choval mile a jemně, jako by to byli jeho bratři a sestry. Přešla zima, Kunik rostl a byl čím dál chytřejší a šikovnější. Vesnické děti ho naučily rybařit. Na jaře už Kunik rybařil sám a každé odpoledne přicházel domů s čerstvým lososem a tuleněm pro svou matku.
Stará žena byla teď nejšťastnější ze všech vesničanů. Měla spoustu jídla a měla syna, kterého milovala celým srdcem. Byla na svého syna-medvěda nesmírně pyšná. Kdykoli se vrátil domů s úlovkem, hrdě se chlubila všem sousedům: "Je to nejlepší rybář v celé vesnici!"
Netrvalo dlouho, a muži si začali mezi sebou šeptat. Sami viděli, že medvěd Kunik je nejzdatnější lovec z vesnice, a začali mu závidět. Zašlo to tak daleko, že jednoho večera se sešli na tajné poradě. "Co budeme dělat?", ptali se jedni. "Ten medvěd přináší domů nejtlustší tuleně a největší lososy," reptali druzí. "Musíme ho zastavit," zabručel jeden z mužů ponuře, "zahanbuje nás." Všichni se otočili a podívali se na muže, který ta slova pronesl. Pomalu přikyvovali, zaslepeni vlastní zlobou, přestože věděli, jak moc stará žena Kunika miluje. "Budeme ho muset zabít. Už je příliš velký," pronesl horlivě další muž. Závist a pýcha zakalila lovcům rozum. Jeden po druhém souhlasili s plánem, že Kunika zabijí. "Ano," říkali si a přesvědčovali se navzájem, jakou hrozbou se Kunik stal. "Je už moc velký a silný, a proto je nebezpečný pro naše rodiny."
Kolem stanu, kde se konala porada, šel náhodou malý chlapec. Tajně vyslechl, o čem se muži baví, a rychle se rozběhl do Nanurtina domu, aby staré ženě řekl o strašném plánu. Když se Nanurta dozvěděla smutnou novinu, objala medvěda Kunika a rozplakala se. "Ne," řekla zdrceným hlasem, "nesmí zabít mé dítě." Hned druhý den se vydala navštívit všechny sousedy ve vesnici. Prosila muže, aby nezabíjeli jejího krásného medvěda. "Zabijte mě místo toho," plakala. "Je to mé dítě. Miluji Kunika více než svůj vlastní život."
"Je tlustý," říkali někteří. "Bude ze něj veliká hostina pro celou vesnici." "Je nebezpečný pro naše děti," namítali jiní. "Nemůžeme ho nechat žít."
Stará žena viděla, že muži jsou odhodláni Kunika zabít. Rozběhla se domů, posadila se vedle medvěda a naléhavě k němu promluvila. "Tvůj život je v nebezpečí, Kuniku. Musíš utéct. Utíkej a nevracej se, dítě moje."
Plakala, když mluvila, a hladila Kunika po jeho husté bílé srsti. "Uteč, ale nechoď tak daleko, abych tě nemohla najít," zašeptala. A i když jí srdce pukalo, poslala Kunika pryč. Měl slzy v očích, ale poslechl přání své matky.
Mnoho dní stará žena i děti z vesnice truchlily nad svou ztrátou. Ale Nanurta odmítla nadále trpět. Jednoho dne vstala ještě před úsvitem a vydala se na cestu, odhodlaná najít Kunika. Šla a šla šedobílou pustinou a volala Kunikovo jméno.
Druhý den, jak slíbila, šla opět navštívit svého syna Kunika. Od té doby se Nanurta a její syn setkávali za vesnicí každý den a medvěd nosil matce čerstvé maso a ryby.
Po čase lidé z vesnice pochopili, že láska mezi ženou a jejím synem-medvědem je silná a opravdová. Muži se vzpamatovali ze své závisti a zbytečných obav a zastyděli se před stařičkou Nanurtou i před Kunikem, který si jako mládě hrál s jejich dětmi. A od té chvíle si lidé z vesnice vyprávěli s hrdostí a respektem příběh o veliké lásce mezi starou ženou a jejím synem Kunikem.
Průzkumníci severu
Kdy a kde původní legendy vznikaly, to je předmětem zkoumání mnoha badatelů. Lze předpokládat, že inuitské legendy kolující v oblasti dnešní Aljašky, Kanady i Grónska, mají společné kořeny. Jak se báje šířily v ústním podání, vznikaly místní varianty.
Když jsem hledala zdroje k inuitským legendám "v našem" prostředí, zjistila jsem, že v češtině jich skutečně mnoho není. Z významných postav jsem narazila na jména Hinrich (Henrik) Johannes Rink a Knud Rasmussen.
Podle dostupných informací byl Hinrich Johannes Rink (1819 - 1893) zejména geolog a kartograf, ale také badatel a cestovatel. Jeho zásluhou byla dochována a písemně zaznamenána řada inuitských legend.
Mezi Rinkova díla patří Tales and Traditions of the Eskimo (Příběhy a tradice Eskymáků, 1875) - akademicky významný etnografický spis, který se věnuje mimo jiné inuitským mýtům a kultuře.
Nesporně známější je polární badatel a antropolog Knud Rasmussen (1879 - 1933). Do češtiny byla přeložena řada jeho prací, jmenujme třeba cestopis Cesta bílým tichem: 18 000 kilometrů eskymáckým severem Ameriky (1921–1924). Jiné Rasmussenovo dílo představuje inuitské mýty a legendy ve své nejsyrovější, až hororové podobě (Grónské mýty a pověsti). Vedle nich bledne i Erbenova Kytice, máme-li použít srovnání z našich krajů.
Zdroje:
Hinrich Johannes Rink – Wikipedie
Ve znaku Grónska je znázorněn lední medvěd na modrém poli. V inuitské kultuře je duch ledního medvěda jménem Nanuq tradičně uznáván jako jedno z nejmocnějších stvoření.
Obrázek je použit výhradně pro edukační účely.
Zdroj: