Gordafaríd, růže z Bílé pevnosti

Gordafaríd se otřásala stěží tlumenými vzlyky. Marně se snažila zarazit proud hořkých slz, který se jí řinul zpod víček. Seděla schoulená na podlaze v osamělé místnosti, na jejíž podlahu dopadaly sluneční paprsky skrz maličké okénko zasazené vysoko ve zdi a zakryté ozdobnou tepanou mříží. Gordafaríd už nezáleželo na tom, zda ji někdo uslyší. Chtěla být sama – sama se svým žalem. Ten ale nebyl způsobený obavami. Gordafaríd se styděla. V jejím nitru zuřila nesmiřitelná bouře vzteku, studu a rozhořčení. Znovu zavyla bolestí, která spalovala její srdce.

"Jak se to mohlo stát? Jak se to mohlo stát?", opakovala dívka polohlasně. "Jak jsme to mohli dopustit?" Znovu vykřikla vzteky. Z chodby se ozvaly spěšné kroky. Zamířily pryč a Gordafaríd se násilím začala nutit ke klidu. Upřeně hleděla na prasklinu v lesklé dlaždici na zemi. Snažila se vytěsnit si z hlavy všechny myšlenky, jako by tím chtěla udělat místo… pro co? Pro nějakou novou myšlenku?

Gordafaríd se přerývaně nadechla a utřela si obličej zmáčený slzami. Kapitán Bílé pevnosti upadl do zajetí. Sám se vzdal hordě nájezdníků, které velel nějaký ničema s nehezkým jménem Sohrab, a která přitáhla kdoví odkud. Pevnost byla nyní vydána na milost a nemilost těm přivandrovalcům.

O nepřátelském vojsku se obyvatelé Bílé pevnosti dozvěděli příliš pozdě. Vyšlo najevo, že zvědové byli zajati nebo zabiti, a nemohli tak obránce Bílé pevnosti včas varovat. Kapitán velící silám v pevnosti se vydal vyjednávat. Jeho průvodci však sotva unikli a vrátili se s novinou, že jejich velitel byl zajat, a kupodivu se ani nebránil.

Bývalý kapitán je všechny prodal. Ti, kdo zůstali v pevnosti, byli zrazeni a každou hodinou mohli očekávat útok.

Gordafaríd se narovnala. Dokonce se usmála. V hlavě pod hustými černými vlasy se zrodil plán. Odkud se vzal? Těžko hádat. Dívka se zvedla, upravila si šaty a rozběhla se chodbami. Nevšímala si zmatených pohledů ani rozčilených výkřiků mužů a žen, kteří pobíhali po pevnosti sem a tam a narychlo se snažili připravit k boji.

"Aniso!", volala Gordafaríd, "Aniso!" To je k vzteku, zaklela v duchu. Kde ta ženská je, když ji potřebuji! "Aniso!"

Gordafaríd vpadla do malé světničky své komorné a zarazila se. Drobná žena, o hlavu menší než Gordafaríd, stála uprostřed místnosti a v roztřesených rukách držela tenkou dýku, kterou si tiskla k hrdlu. "Dost!", vyštěkla Gordafaríd. "Přestaň s těmi nesmysly! To jsem já… Musíš mi pomoct. Hned!"

Gordafaríd přiskočila k mladé ženě a vytrhla jí dýku z ruky. "Co jsi tady u všech všudy vyváděla?", zeptala se, když popadla dech. "Paní…", zaskřehotala Anisa, "připravovala jsem se na smrt. Raději si vezmu život vlastní rukou, než abych padla do rukou těch…"

Gordafaríd mávla netrpělivě rukou. "Takhle prokazuješ věrnost své paní?", utrhla se na Anisu. Nikdy se svou komornou nemluvila tak příkře, považovala ji spíše za přítelkyni než služebnou. Ale nyní nebylo času nazbyt. "Půjdeš se mnou. Hned!", zavelela Gordafaríd a v očích se jí zablýsklo. Otočila se na místě a uháněla chodbami a dolů, dolů po schodech. Šaty za ní vlály a drobná Anisa musela utíkat, aby své paní stačila. "Gordafaríd, kam to jdeme?"

Nedočkala se odpovědi.

Po několika minutách se ženy ocitly v opuštěné a napolo zapomenuté podzemní místnosti. Gordafaríd zamířila ke staré zaprášené truhle. Otevřela ji a znovu se usmála. Začala se svlékat. Anisa na ni jen vytřeštila oči. "Honem, pomoz mi," supěla Gordafaríd a už se soukala do zbroje. "Tohle patřilo kapitánovu mladšímu bratrovi. To byl opravdový hrdina!"

Za několik okamžiků už před Anisou nestála Gordafaríd, ale mladý bojovník s přilbicí, která zakrývala jemnou dívčí tvář i dlouhý spletený cop.

"Modli se za mě, Aniso," vyzvala ženu Gordafaríd a tón jejího hlasu prozrazoval obrovské odhodlání i obavy. "Byla jsi mi nejdražší přítelkyní… a ničeho se neobávej. Vrátím se."

Anisa zamumlala odpověď, zatřásla hlavou a obličej si v zoufalství zakryla rukama. Pak se vzchopila, pohlédla Gordafaríd do planoucích očí a kdesi v koutku duše našla ještě špetku odvahy. "Paní, ještě budete potřebovat koně," pronesla Anisa a její hlas zněl náhle pevně a věcně. Gordafaríd se znovu usmála.

Kdo měl možnost nahlédnout v tom zmatku přes hradby, uviděl by pádícího šedivého hřebce a na něm osamělého jezdce. "Kdo to je?", volali na sebe zbrojnoši i velitelé. "Náš posel? Kdo jej vyslal, když nemáme kapitána?"

Gordafaríd, dcera důstojníka z Bílé pevnosti, si dobře pamatovala všechna hesla a všechny tajné zkratky. Díky těmto znalostem i díky všeobecnému rozruchu se bez velkých obtíží dostala ven z pevnosti. Všem šlo nyní hlavně o to, aby se nikdo nedostal dovnitř. Na tom, že se někdo vydá ven, tolik nezáleželo.

Štíhlý, ale dobře stavěný bojovník na šedém koni se tryskem hnal směrem k nepřátelskému ležení, vyvolával Sohrabovo jméno a vyzýval jej na souboj. V ruce svíral zdobený meč, na uhánějícím koni seděl jistě a vypadalo to, že jeho přednostmi jsou spíše hbitost a mrštnost než prostá síla.

Kapitáni Sohrabova vojska se smáli, když pozorovali drobnou postavičku, která jejich pána hrdě vyzývala k souboji. "Vždyť vypadá spíše jako ptáček než jako voják!", vtipkovali. Velitel je ale umlčel. "Žádá si mne, přijmu jeho výzvu," pronesl Sohrab vážně. "Mí kapitáni a bratři, nevysmívejte se odvaze. Možná jej skolím jednou ranou. Kuráž tomu mladíčkovi ale upřít nemohu."

Sohrab, vysoký a statný, se vyšvihl do sedla svého bílého hřebce. Ten zatančil na místě, když Sohrab přitáhl uzdu, druhou rukou vytáhl svůj blyštivý meč z pochvy a zamával jím nad hlavou.

"Zajmi toho opovážlivce, ať se na něj podíváme," smáli se Sohrabovi přátelé. "Vypadá spíš jako princátko, a ne jako válečník!" Sohrabovi už ale svištěl vítr kolem uší. Jestli mezi ním a jeho vojskem stojí jen tento vojáček, bude Bílá pevnost brzy obsazena. Sohrab byl zvyklý brát si, čeho se mu zachtělo. Vůle ani tvrdá rozhodnutí mu nebyly cizí, jestliže vedly k cíli.

Sohrab a mladý jezdec rozvířili prach až k modrým nebesům, když se střetli a zastavili své koně, kteří frkali a netrpělivě hrabali kopyty, jako kdyby si i oni mezi sebou měli co vyřizovat.

Muž a mladík se pozdravili pokývnutím hlavy. Sohrab přimhouřil oči, když se jeho pohled střetl s ohnivým pohledem protivníka. Bojovníček byl opravdu velice mladý a podle všeho vyjel z pevnosti bez povolení. Zpod přilbice jeho oči zářily jako diamanty, jako hvězdy za jasné noci. Srdce plné odvahy měl ten maličký opovážlivec, to ano.

Sohrab byl zkušený válečník. Hbitost jeho protivníka, ani jeho odhodlání nestačilo na um, kterým oplýval veliký vojevůdce. Během několika málo minut bylo po souboji. Sohrab znovu přitáhl uzdu svému koni a zahleděl se na postavičku, která se sbírala z prachu. Zdobený meč i sražená helma se válely kdesi v písku. Šedý kůň poplašeně pobíhal kolem. Mladík se mátožně postavil a zdvihl pomalu hlavu. Sohrab byl jistojistě vítězem – seděl na svém hřebci, a jeho protivník se sotva držel na nohou. Ale byl to Sohrab, kdo byl hluboce raněn. Hleděl jako u vytržení na bojovníka – ne – na bojovnici!

Vlasy se Gordafaríd uvolnily ze spleteného copu a povlávaly ve větru. Třpytily se na slunci, jako kdyby byly posázené perlami. Dívka si otřela tvář, po které jí stékala stužka krve, a hleděla do očí Sohrabovi, velikému Sohrabovi, který ji přemohl.

Sohrab sesedl z koně a přistoupil ke Gordafaríd. "Ač jsem vítězem, vzdávám se ti, paní. Nikdy jsem nebyl zasažen tak vážně jako v tuto chvíli. Tvůj meč leží v písku, pokrytý prachem, a přece zasáhl mé srdce jako tisíc šípů s kovaným hrotem. Jsem raněn láskou a touhou."

Jak by mohl se ctí bojovat se ženou? – to byla myšlenka, která v jeden okamžik napadla Sohraba i Gordafaríd. Znovu se ten den Gordafaríd usmála. Nerozuměla všem slovům toho cizince, ale domyslela si jejich význam. Jaký jen byl ten plán… Na okamžik se zahleděla do Sohrabových očí a svět se zastavil. Spatřila v nich divokost i rozhodnost a touhu po moci a vlastním řádu. Na kratičkou chvíli zaváhala a na zlomek vteřiny si dokonce představila, že by své plány spředla ještě jiným směrem, že by svůj osud spojila s tímto cizincem. Pak si ale vzpomněla na svého otce, který na ni čeká v pevnosti. Vzpomněla si na Anisu, svou věrnou komornou. A uvědomila si svou vlastní svobodu, která v ten okamžik zvítězila. Možná, v jiné době, na jiném místě, za jiných okolností… Gordafaríd se v myšlenkách vrátila z toulek a opět stála nohama pevně na zemi. Ubránit pevnost a svoji svobodu, to byl cíl. A jestliže cesta k cíli nevedla přímo, bylo zapotřebí lsti.

"Jazykem vládneš, pane, stejně dobře jako s mečem," pronesla Gordafaríd a snažila se, aby její slova zněla sebejistě, nikoli však nepřívětivě. Dlouho spolu hovořili, Gordafaríd a Sohrab, přestože znali jen málo z jazyka toho druhého. Nakonec velký válečník přivedl Gordafaríd jejího koně, podal jí uzdu a rozloučil se. "Za tři dny si pro tebe tedy přijedu, má krásná a moudrá paní s tváří jemnou jako okvětní plátky růží. Přestože Bílá pevnost bude moje, ty jsi nade mnou zvítězila. Za tvou ruku ušetřím obyvatele Bílé pevnosti, a bude mi stačit, když mne její obyvatelé uznají za svého pána a vládce."

"Jak jsme se dohodli, pane. Jsem poctěna tvou nabídkou," uklonila se Gordafaríd a zamžikala dlouhými řasami. Že byly zaprášené pouštním pískem, to jim nijak neubíralo na půvabu.

Sohrab a Gordafaríd nasedli na své koně. Sohrab se tryskem vydal zpět ke svému vojsku, které se dožadovalo novinek. Gordafaríd uháněla do Bílé pevnosti.

Během tří dnů dorazily do Bílé pevnosti četné posily. Přišly po tajných stezkách, které ani Sohrabovi špehové neobjevili. Byl zvolen nový kapitán, a nebyl jím nikdo jiný než otec krásné a statečné Gordafaríd. Obyvatelé pevnosti byli dobře zásobeni, zatímco Sohrabovo vojsko po tři dny a tři noci nečinně čekalo před branami a živilo se vlastními zásobami.

Sohrab čtvrtého dne čelil malé vzpouře, když jej Gordafaríd drze a neomaleně odmítla s tím, že si sňatek rozmyslela, a jeho vojáci se dozvěděli, že si budou muset vstup do města vydobýt násilím. Jakmile Sohrab zvládnul utišit protesty ve svých vlastních řadách, pln zuřivosti a žárlivosti se vrhl se svými bojovníky na hradby Bílé pevnosti. Všechno jeho úsilí bylo ale tentokrát korunováno hořkým, přehořkým neúspěchem. Proklínal teď bílou růži, neboť se ukázalo, jak ostré má trny.

Zásoby Sohrabova vojska se tenčily. Jeho bojovníci byli zranění, vyčerpaní a hladoví a jen pobíhali kolem nedobytných zdí Bílé pevnosti jako myšky kolem sýra uzamčeného v bedně. Úsilí útočníků se tříštilo mezi boje a shánění vody a potravin. Nesmírně hrdý, ale poražený Sohrab po několika týdnech odtáhl do jiných krajů. Jen stěží tak zabránil dezerci a úplnému rozpadu svého vojska.

Jak skončil zrádný kapitán z Bílé pevnosti? Ten uprchl do pustiny a nikdo o něm víc neslyšel. Pro Sohraba už byl bezcenný, a ke svému lidu do Bílé pevnosti se vrátit nemohl. Sám dobře věděl, že by jej čekala v lepším případě kobka, v tom horším případě smrt.

V krátkém čase hrdina Sohrab znovu vybudoval silnou armádu, jíž málokdo odolal. Ještě dlouhé roky ale hojil rány ve svém srdci, které mu způsobila nedostižná krása, vtip a nespoutanost Gordafaríd, růže z Bílé pevnosti.

Zdroje:

Gordafarid - Wikipedia 

Inspirováno příběhem z eposu Kniha králů. Dílo bylo dokončeno kolem r. 1000 n.l. a jeho autorem je perský básník Firdausí.

Úvodní obrázek je ilustrační a byl vytvořen pomocí Canva AI (canva.com).