Tajemství Bouřných koní

Dne 17. února 2026 vstoupíme do roku Ohnivého koně. Pojďme si připomenout některé z legend a bájí, ve kterých mají koně nepostradatelnou úlohu. A pojďme se podívat, jakou inspiraci může přinést zkoumání takových příběhů...

Historií lidstva se odpradávna ozývá dusot kopyt. Po travnatých stepích, kamenitých pláních, písečnými dunami i sněhem nesli koně svůj náklad, táhli vozy z jedné osady do druhé, anebo nesli jezdce do bitvy. Není divu, že se tato stvoření stala doslova srdcem mnoha legend a bájí.

Jak by Horymír unikl ze zajetí na Vyšehradu těsně před popravou, nebýt skvělého Šemíka? Jak by Sigurd získal krásnou Brunhildu bez statečného Graniho?

Ráda pátrám v mytologii z různých zdrojů a pozoruji rozdíly i společné znaky. Fascinuje mě hledání základních principů a archetypů. Koně v mytologii nebyli jen věrnými společníky velkých hrdinů. V některých kulturách byla chována stáda koní, kteří se nesměli používat pro práci ani k ježdění. Byli považováni téměř za posvátné a sloužili při věšteckých rituálech. Zpravidla šlo o bílé koně určitého plemene.

Jak vidíme, barva zde hraje svou roli. Čistě bíle zbarvené koně jsme si zvykli vnímat jako symboly vznešenosti a čistoty, mohli být ale i předzvěstí smrti. Vraníci sami o sobě mají trochu "smůlu" s ohledem na to, jak působí – v mytologii šlo často o koně spojené s bouří, smrtí a dalšími pohromami nejrůznějšího druhu.

Někde mezi nimi stojí právě legendární Šemík anebo Grani, jejichž jména vyvolávají představu bělavého nebo grošovaného zbarvení. Aby náš článek nebyl neúměrně dlouhý, přiznejme si, že v nesčetných legendách Asie a Evropy jsou i ryzáci, hnědáci nebo plaví koně – a pojďme pokračovat v úvahách.

Níže jsem vybrala zástupce koní, ilustrující jednotlivé skupiny, které jsem v bájích začala rozlišovat. Legendy ze slovanského a severského prostředí jsou mi nejbližší, a proto se budeme pohybovat převážně v těchto oblastech, a zabrousíme také na britské ostrovy. A dozvíme se, jaký nápad se při tomto zkoumání objevil, doslova vyskočil jako nedočkavé hříbě!

První skupina – koně lidských hrdinů

Koně mohou být z dobrého chovu, ale jsou to čistě pozemské bytosti. Jejich jezdci či jezdkyně jsou stále lidé, nikoli polobozi nebo božstva. V legendách prokazují tito koně neobvyklou rychlost, věrnost a odvahu. Místa popisovaná v legendách lze dokonce najít na mapách, nebo se lze alespoň dohadovat o tom, kde konkrétně se příběh odehrál.

Šemík

Kdo by neznal tento příběh ze Starých pověstí českých? Vladyka Horymír odsouzený k popravě vyslovil poslední přání – projet se po nádvoří Vyšehradu na svém věrném běloušovi Šemíkovi. Bylo mu milostivě vyhověno. Všechny ovšem překvapilo, když Horymír pobídl svého koně a ten se tryskem rozběhl po nádvoří, mohutným skokem překonal hradby a skočil přímo do řeky Vltavy vinoucí se pod hradem. Šemík i s Horymírem na hřbetě doplaval až na břeh a svého pána a přítele dovezl do bezpečí. Tento hrdinský čin zapůsobil na knížete Křesomysla natolik silně, že se rozhodl udělit Horymírovi milost.

Bílý kůň krásné Rhiannon

Vydáme se dál – na Britské ostrovy. Bájná Rhiannon z velšských pověstí by mohla být vzorem našim princeznám. Překrásná šlechtična dokázala dvakrát ujet pronásledovatelům díky svému koni, jehož jméno legendy neznají. Víme o něm jen to, že byl neuvěřitelně rychlý, zářivě bílý a musel mít pohodlný a jistý krok, protože Rhinannon ujížděla mužům v dámském sedle (neseděla na koni obkročmo, ale bokem). Napotřetí již byla Rhiannon dostižena, anebo možná zanechala závodění a zastavila svého koně. Jezdci ji pozdravili a vyřídili Rhiannon pozdravy od svého vládce, který se do ní zamiloval a vyjádřil přání požádat ji o ruku. Legenda pak sleduje pohnutý osud krásné Rhiannon a její bílý kůň zůstává v pozadí, můžeme jej však řadit mezi výjimečné koně lidských hrdinů.

Druhá skupina – koně bájných hrdinů s dotekem bohů

Koně hrdinů, kteří jsou "bohem vyvoleni" k velkým činům, popřípadě jsou více propojeni se světem bohů a polobohů. Schopnosti těchto koní daleko přesahují schopnosti koní z předešlé skupiny. Děj se často přenáší do jiných než pozemských dimenzí – prostorově i časově.

Grani

Jméno Grani (Greyfell) by bylo možné přeložit jako "Šedivák" nebo "Grošák". Bájnému hrdinovi Sigurdovi pomohl získat Graniho sám Ódin, převlečený za starého poutníka. Grani jako jediný dokázal přeplavat divokou řeku na protější břeh a zpět, a tím prokázal svou výjimečnost a sílu. Je to Grani, který pronese Sigurda ohnivou hradbou až k princezně (a bývalé valkýře) Brunhildě. Sigurdův osud je spletitý a tragický, ovlivněný vůlí bohů, ale i lidskou zradou. Krátce po smrti Sigurda umírá také Grani, symbol nesmírné odvahy a věrnosti.

Třetí skupina – Nebeští koně a koně podsvětí

Nebeští a démoničtí koně, ať už divocí nebo zkrocení, mají konkrétní úlohu a zcela zjevně nepochází z pozemského rodu. Pokud slouží jezdci nebo vozatajovi, jde o božskou bytost. Do této skupiny bychom mohli řadit koně jako Skinfaxi a Hrímfaxi anebo Helhest. Jejich působení spadá zpravidla mimo pozemskou sféru a mimo lidmi vnímaný čas.

Skinfaxi a Hrímfaxi

Jméno Skinfaxi lze přeložit jako "Zářící hříva". Jeho úkolem je táhnout po obloze vozík boha jménem Dagr (Den). Záře linoucí se ze Skinfaxovy hřívy přináší denní světlo. Hrímfaxi znamená v přibližném překladu "Mrazivá hříva". Je zapřažen do vozíku bohyně Nótt (Noc), která je matkou boha Dagra. Hrímfaxi přináší mrazivou temnotu a studenou ranní rosu. Střídající se den a noc, to je věčný závod mezi nebeskými koňmi Skinfaxi a Hrímfaxi.

Helhest

Helhest je přízrak v podobě démonického třínohého koně. Zpravidla se zjevuje v ponuré krajině, obklopen mlhou a zoufalstvím. Možná jej tak vidí jen ztracené a zbloudilé duše. Jméno lze volně přeložit jako "kůň Hel, vládkyně podsvětí", anebo "kůň z říše mrtvých". Podle mého výkladu nejde o zlou či zlovolnou bytost. Helhest je největším strašákem pro ty, kdo nejsou smířeni se smrtí. Je průvodcem neštěstí, ale není jeho příčinou. Helhest je obvykle znázorňován jako nezkrocená temná bytost, v některých případech slouží jako jezdecký kůň Hel, polobohyně s tváří krásné ženy i démona.

Čtvrtá skupina – nejvyšší nebeští koně

Představitelem by mohl být Sleipnir, nejrychlejší kůň patřící samotnému Ódinovi. Sleipnir svého prvenství jistě dosahuje nejen díky tomu, že má osm nohou. Je synem Lokiho, který se přeměnil v kobylu, aby odlákal mohutného hřebce ze stavby hradeb kolem Asgardu, sídla bohů, a tím stavbu pozdržel. Příběh je plný zvratů a překvapení a silně doporučuji se s ním seznámit. Severská mytologie působí zpravidla poněkud temně a vážně, rozhodně to ale není pravidlem. Musím uznat, že u některých pasáží jsem doslova brečela smíchy. Mazaný severský bůh Loki není Sleipnirovým otcem – ale maminkou… To ovšem neubírá Slepinirovi na vznešenosti a mezi nebeskými koňmi je jistě na předním místě.

Co kdyby...?

Při svém zkoumání jsem si položila otázku – co kdyby? Otázka je to užitečná, a někdy nebezpečná... Co kdybychom šli po stopách mytologických koní z výše uvedených skupin a hledali jejich původ? Pátou skupinu? Jestliže budeme hodně troufalí, dojdeme nazpět až k představě nějaké prapůvodní síly, která na sebe bere podobu koně (anebo to tak lidem alespoň připadá). Když jsem ve svém putování došla až do tohoto bodu, řešení se zjevilo téměř samo. Vytvořila jsem Bouřné koně. Představu mytologických předchůdců bájných i pozemských koní. Každý kůň by v sobě nějakým podílem nesl jiskřičku prastarých Bouřných koní. Veliký Sleipnir, temný Helhest, ale i ten nejmenší a nejrozcuchanější islandský poník by tak byli spřízněni s pradávným rodem, který dal koním rychlost, vytrvalost a charakter.

Vymizeli Bouřní koně nadobro, anebo se s nimi můžeme setkat i dnes? A v jaké podobě? Chystaný druhý díl Anky na cestách slibuje odpověď...

Knižní zdroj: NORSE MYTHOLOGY, Tales of the gods, sagas and heroes, 2022, Arcturus Holding Ltd., ISBN: 978-1-78828-084-6

Zdroje na webu: Grokipedia (Skinfaxi, Hrímfaxi), Wikipedia (Rhiannon)

Obrázky: iStock (náhledy)